Petljakov Pe-2

98. gardový průzkumný let. pluk 2. armáda

Praha- Hloubětín  22.3.1945

 Pe-2 /ilustrační snímek/

V posledních válečných měsících roku 1945 se nad východními a částečně i nad středními Čechami zintenzivnila aktivita průzkumných letounů Rudé armády. Bylo to v souvislosti s monitorováním pohybu německých armád v tomto prostoru, které stále tvořily sílu, jenž nebylo radno podceňovat. O tom se Rudá armáda ostatně přesvědčila v dubnových bojích v okolí Brna a Olomouce, které skončily tím, že německé jednotky 25. 4. 1945 moravskou metropoli organizovaně vyklidily a zaujaly novou silnou obrannou linii severně a západně od Brna. Tato linie pak vydržela v nezměněné podobě až do kapitulace 8.5.1945. Již ale od února 1945 nad Čechami operovali průzkumní letci z 98. gardového samostatného průzkumného leteckého pluku 2.armády. Tomuto pluku velel od 5. října 1944 podplukovník Fjodor Fjodorovič Zvoncov. Pod jeho vedením letci tohoto útvaru do konce války uskutečnili celkem 2050 průzkumných bojových letů, při kterých ztratili v březnu 1945 tři letouny typu Pe-2. Jeden stroj byl ztracen 27.3. 1945 po souboji s německými letci, ovšem zbylé dva letouny nesestřelili piloti Luftwaffe, ale paradoxně spojenečtí američtí stíhači(!). Jeden z těchto dvou ztracených letounů byl Američany omylem sestřelen 25.3. 1945 u obce Kožlí na Vysočině a druhý o tři dny dříve – 22.3.1945 – a to poblíž naší obce, na kraji Hloubětína. A právě o něm je tento příběh, do kterého se shodou okolností postupně zapojili němečtí, američtí a ruští piloti, včetně dvou československých letců z britské RAF.

Vše začalo ráno 22. 3. 1945, kdy ze tři leteckých základen v Itálii odstartovalo celkem 124 bombardérů typu B-24 „Liberator“ od 15th USAAF, patří do 304. Bomb Wing, každý s deseti bombami na palubě, s úkolem provést největší spojenecký bombardovací útok na území Protektorátu Čechy a Morava. Cílem tohoto útoku byla výrobní rafinérie minerálních olejů v Kralupech nad Vltavou. Od vylodění Spojenců v Normandii totiž významně ovlivňoval průběh války v Evropě takzvaný "boj o benzin". Spojenecké jednotky se přednostně snažily obsadit nebo zlikvidovat veškeré německé rafinérie a ropné zdroje, které by mohl Wehrmacht a Luftwaffe využít k zásobování svých jednotek. Německo mělo z toho důvodu postupem doby pohonných hmot stále větší nedostatek, a proto začalo ve velkém vyrábět syntetický benzin, který vznikal

i v rafinériích na území Protektorátu. A tento faktor stál za leteckým útokem na Kralupy nad Vltavou. Zde se od roku 1901 nacházela rafinérie minerálních olejů „Kralupol“, přezdívaná "Petrolejka". Je však tragickým faktem, že onoho 22.3 1945, kdy k tomuto ničivému náletu došlo, byla tato chemička již dlouho mimo provoz. Už začátkem války ji sice Němci začlenili do německého koncernu „Benzin-Benzol-Verband-Bochum“, ale v roce 1943 v ní výrobu syntetického benzinu úplně zastavili jako neefektivní. Objekt továrny ovšem pečlivě zamaskovali a po zbytek války ho udržovali v provozuschopném stavu. O tom, že se v ní syntetický benzin už dva roky nevyrábí, ale Američané plánující bombový útok neměli bohužel ani tušení.

Útok amerických bombardérů na Kralupy nad Vltavou byl naprostou zkázou pro toto malé středočeské město. Přestože na východním okraji města byla významná letecká základna, žádní němečtí stíhači na obranu Kralup nad Vltavou nevzlétli, takže bombardování probíhalo přesně podle letového plánu, a to v několika vlnách. Nálet začal v 12,29 hod. a trval až do 12,56 hod. Z útočného amerického svazu 28 bombardérů omylem shodilo svůj smrtonosný náklad i na nedaleké Neratovice, kde vybuchující pumy rovněž způsobili řadu škod. Hned první vlna odhozených bomb zasáhla v Kralupech plný zásobník ropy, který začal poté hořet. Hustý kouř z hořících trosek navíc navedl nad město ještě další skupinu dvaceti bombardérů B-17 „Flying Fortress“, která se odpojila od svazu 5. Bomb Wing, který přes střední Čechy letěl bombardovat německý Ruhland. Tento svaz byl totiž nad Saskem napaden silnou skupinou 35 nejmodernějších proudových stíhaček Me-262 a výsledkem tohoto souboje bylo sestřelení šesti bombardérů B-17. Vedení leteckých operací proto část letounů zmíněného svazu odeslalo zaútočit na Kralupy nad Vltavou, kde byla aktivita Luftwaffe nulová. Tyto bombardéry na nešťastné město rovněž svrhly další smrtonosný náklad, takže na Kralupy nad Vltavou nakonec dopadlo onoho osudného dne celkem 1256 tříštivých bomb o celkové hmotnosti 316 tun. Z 1884 budov města bylo 1120 srovnáno se zemí nebo vážně poškozených. O život bezprostředně přišlo 248 lidí, z toho 145 Čechů. Zbytek obětí tvořili převážně němečtí vojáci. Město bylo tak těžce poškozeno, že se mu dlouho přezdívalo "Malé Drážďany".

Spojence velmi zajímaly výsledky bombardování, a proto ihned po akci vyslali nad Kralupy nad Vltavou průzkumný letoun typu P-38 „Lightning“. Ten však kvůli hustému kouři nemohl udělat kvalitní snímky, a proto o fotografický průzkum ještě téhož dne požádali 544. fotoprůzkumnou peruť RAF, u které v roce 1945 sloužily dvě československé osádky, tvořené čtyřmi našimi letci. Tato anglická jednotka byla dislokována v Itálii a onoho 22.3 1945 dostala za úkol provést průzkumný let, který z větší části zasahoval až na území dosud okupovaného Československa. Vedení 544. perutě logicky pro tento úkol vybralo právě československé letce. Jmenovitě se jednalo o piloty Lt. Jiřího Kučeru a Lt. Oldřicha Filipa, kteří dostali za úkol fotografovat cíle na trase Sassnitz – Ruhland – Cheemnitz (Saská Kamenice) – Karlovy Vary. Naši letci odstartovali ve 12,10 v průzkumném dvoumotorovém „Mosquitu“ typu PR.Mk XVI (výrobní číslo RG 115) a původní trasu si prodloužili (právě s ohledem na žádost nafotit výsledky amerického náletu) o Kralupy nad Vltavou, Roudnici nad Labem, Hradec Králové a Pardubice. Během přeletu nad Roudnicí nad Labem Jiří Kučera neodolal a nalétl nad svůj rodný dům, kde dokonce spatřil svého otce. Po provedení úkolu přistál průzkumný letoun v 17,15 na italské základně San Severo. Přivezl však jen snímky Ruhlandu, ostatních cílů nikoliv. V prostoru Sassnitz se totiž pohybovali němečtístíhači a ostatní cíle nemohly být fotografovány v důsledku jak nepřátelské, tak i spojenecké aktivity. Ten den totiž USAAF zaútočila – mimo uvedených bombardovacích akcí – na řadu dalších cílů a na válečném nebi bylo tudíž velmi živo a nebezpečno. A nešťastné Kralupy nad Vltavou byly stále zahaleny v hustém černém kouři naprosté zkázy, což prakticky vylučovalo udělat kvalitní letecké snímky.

Doprovod průzkumnému P-38 „Lightning“, který prováděl prvotní nepodařený průzkum, po celou dobu jeho letu zajišťovala šestice Mustangů z 318. Fighter Squadron z 325. Fighter Group z USAAF. Pro americké stíhače, doprovázející průzkumný stroj, to asi byla poměrně dlouhá nudná mise, a tak si ji snažili „zpestřit“ i bojovou akcí. Takže není divu, že po návratu na základnu jeden z letců z doprovodu – pilot Lt. Roy F. Noe – nahlásil, že v 13,45 sestřelil v prostoru Kralup nad Vltavou německý dvoumotorový letoun Bf 110. Američan, podle zachovalého hlášení, pilotoval stíhací letoun North American P-51B-5, výrobní číslo 43-7022.

P-51B 325. Fighter Group- The Checkertail Clan

A právě s identifikací tohoto sestřelu si dlouho letečtí historici nevěděli rady – typ letounu Bf 110 se u německých jednotek dislokovaných v českém prostoru sice vyskytoval ve výzbroji, ovšem místo a dopad stroje byli záhadou – přes sebevětší úsilí, v pátrání v záznamech četníků a ve vzpomínkách pamětníků, se nepodařilo po spadlém letounu v okolí Kralup nad Vltavou najít žádnou stopu. Až poslední výzkumy, které paradoxně vycházejí z německých a sovětských archívů prokázaly, že se nejednalo o německý letoun Bf 110, ale o sovětský průzkumný stroj typu Petljakov Pe-2. A že nebyl sestřelen v okolí Kralup nad Vltavou, ale poblíž Dolních Počernic, a zřítil se u pražského Hloubětína.

Tento průzkumný stroj letectva Rudé armády, v okamžiku útoku amerických stíhaček pravděpodobně prováděl snímkování německé letecké základny ve Kbelích. Letoun patřil do stavu výše zmíněného 98. gardového samostatného průzkumného leteckého pluku 2. armády. Jednalo se o typ Pe-2 varianty „R“ (což je modifikace pro hloubkový a výškový průzkumu, s instalovanou širokoúhlou kamerou v pumovnici.), který se vizuálně skutečně podobal německé dvojmotorové stíhačce Bf 110, což byla příčina toho tragického omylu. Posádka sovětského letounu byla trojčlenná – dva letci se zachránili a třetí zahynul. Vyplývá to ze souhrnného německého hlášení o situaci na východní frontě z 24. 3. 1945. Zde je jmenovitě uvedeno, že tento letoun měly sestřelit čtyři americké stíhací letouny, patrně typu Mustang. Dále v tomto hlášení Němci uvádějí, že jedním ze zajatých pilotů byl „šturman“ sovětského průzkumného pluku, který jim vypověděl, že jeho pluk působí z letiště Lüben (Lubin v Dolním Slezku) a jeho hlavním úkolem je zajišťovat stav německé obrany až k oblasti měst Chemnitz – Zeitz – Leipzing - Wittenberg – Guben a snímkovat levý břeh Labe. Zajatý pilot dále vypověděl, že v 1. letce tohoto pluku mají čtyři průzkumná letadla Petljakov Pe-2, v 2. letce čtyři průzkumná letadla Petljakov Pe-3, a ve 3. letce patnáct stíhacích letounů Jakolev Jak-9 a čtyři dvoumotorové bombardéry typu Douglas A-20 „Boston“.

Jak vidno, zajatý pilot sdělil Němcům velmi mnoho zajímavých podrobností o své jednotce. Bohužel jeho jméno není v německém hlášení uvedeno, a tak nevíme, kdo z oněch tří letců takto podrobně vypovídal. Je zajímavé, že z oněch tří letců, kteří tvořili posádku sestřeleného Pe-2, se podařilo v sovětských archívech dohledat zatím pouze jediného a to střelce-radistu mladšího seržanta Dmitrije Vladimiroviče Peskovského. Ten válku přežil, jelikož v ruských záznamech je uložena jeho poválečná výpověď o tom, že byli při snímkování obrany na řece Labe v prostoru Prahy ve výšce 6500 metrů, napadeni čtyřmi německými stíhači typu Focke-Wulf FW 190 (sovětský letec pokládal americké stíhačky, které je napadly, za německé). Přestože se piloti Pe-2 bránili, tak ve výšce 2500 metrů se podařilo stíhačům zapálit jeden z motorů jejich stroje a sovětští letci museli z hořícího letounu vyskočit. Peskovskij vyvázl s popáleninami tváře a rukou. Po výskoku byli letci na padácích navíc ostřelováni ze země od Němců kulometem.

Po přistání byl Peskovskij zajat a ze zajetí byl po několika dnech osvobozen postupující Rudou armádou. Za svoje bojové zásluhy (za války provedl celkem 53 bojových letů dálkového průzkumu) byl postupně vyznamenán řádem Slávy III. a II. stupně a po skončení války obdržel řád Vlastenecké války I. stupně. S ohledem na tato udělená vyznamenání a fakt, že poslední z nich obdržel až po válce, je pravděpodobné, že Peskovskij nebyl oním pilotem, který tak podrobně Němcům popsal složení své jednotky, ale že jím byl onen druhý zachráněný letec, jehož jméno neznáme. Odpovídalo by to tomu, že je uváděn ve funkci „šturman“ (což je vyšší funkce než střelec-radista) a i tomu, že znal tak podrobně strukturu celého pluku. Navíc jeho jméno se v ruských záznamech ztrát – jak jsem uváděl výše – zatím přes sebevětším snahu nepodařilo dohledat, což mě vede k myšlence, zda u toho druhého letce nezjistili sovětské orgány SMERŠ (sovětská vojenská kontrarozvědka) jeho spolupráci s nepřítelem, za což následoval trest ve formě Gulagu či popravy – což by i vysvětlovalo i absenci dat o něm v ruských archívech (kde se podobní provinilci s těmito delikty drtivé většině zásadně neuvádějí).

K tomuto sestřelu se podařilo získat svědectví dvou pamětníků. Pan Jaroslav Křemen k této nehodě sdělil toto svědectví:

Bydlím kousek západně od Dolních Počernic, na Jahodnici, a letecké souboje nad Kbelským letištěm jsme jako kluci také pozorovali. Jeden z nich mi ale občas vrtá hlavou. Při jednom z těch náletů, v okamžiku, kdy poslední američtí stíhači mizeli z oblasti letiště směrem k východu (a pak asi otočili na jih, či západ, to jsem neviděl), se od Prahy - Hloubětína objevil dvoumotorový letoun a v nízkém letu od západu k východu kropil palubními zbraněmi kbelské letiště. Myslím, že udělal ještě jeden okruh, když jsme viděli, jak nad tehdejší vysočanskou spalovnou se z něj kouří, a kolem něj se objevují asi tři bílé obláčky. Nejdříve jsme mysleli, že jsou to výbuchy protiletecké munice, pak jsme rozeznali padáky. V tu chvíli se rozezněly německé kulomety, které do nich pálily. Letci prý dopadli v prostoru poblíž tehdejší hloubětínské vlakové zastávky, říkalo se tam „U tří mostů“, poblíž je dnešní ulice Pod Hloubětínskou zastávkou. Od nás tudy v té době chodilo dost lidí do práce do továren ve Vysočanech a v Hloubětíně. Říkali, že ti letci byli Rusové, a že byli zranění tou kulometnou palbou. Němci jim prý strhávali letecké boty. Nevím, jak se osamělé ruské letadlo mohlo bezprostředně po odletu amerických stíhačů objevit nad kbelským letištěm. Ten ruský letoun byl asi typ Pe-2.

Další pamětník, pan Václav Kroutil, který tehdy bydlel v Hloubětíně, vypověděl, že na konci války spadla jedna Pe-2 do hloubětínského rybníka. I podle jeho vzpomínek Němci na sovětské letce stříleli, dokud byli na padácích. Když se jich místní ptali, proč to dělají, Němci jim řekli, že dokud jsou ve vzduchu, je to nepřítel. Letadlo spadlo nakraj Hořejšího rybníku u Hloubětína a větší část zůstala nad vodou. Jasně bylo rozpoznatelné, že bylo dvojmotorové a mělo dvojitou směrovku.

Přesné místo dopadu letounu se do dnešních dnů nepodařilo dohledat. Krajina okolo Hořejšího rybníka se značně změnila, je dnes zarostlá, a i částečně nově zastavená. Pátrání přímo na místě žádné výsledky ani nálezy nepřineslo.

Zůstává několik záhad. Předně neznáme jména zbylých dvou sovětských letců a přesné označení jejich stroje. Není jasné, co se stalo s mrtvým pilotem, jelikož v okolí dopadu letounu žádný pomníček sovětskému padlému není (mimo Kyjí, kde je u kostela na pomníku padlých sovětských vojáků uveden i neznámý ruský vojín, který by teoreticky mohl být oním zemřelým třetím letcem)

Víme jistě, že se Dmitrij Vladimirovič Peskovský, třetí z letců, dočkal osvobození v zajateckém táboře. Americký pilot Lt. Roy F. Noe do konce války již žádného dalšího sestřelu nedosáhl, válku přežil (zemřel až v roce 1990) a podle záznamů z USAAF z aktivní služby odešel krátce po ukončení válečného konfliktu, poté co byla 318. Fighter Squadron stažena zpět do USA.

Tyto vzájemné „přátelské sestřely“, kdy si Spojenci omylem sestřelovali vzájemně svá letadla, nejsou zase tak vzácné. Jak se blížil konec Třetí říše, bojové prostory východní a západní fronty se začaly částečně překrývat, což způsobilo, že sovětské stroje se začaly potkávat s britskými a zejména americkými stíhači. V českém prostoru je zaznamenáno několik dalších podobných případů, dokonce nejlepší ruský stíhací pilot Ivan Kožedub měl na svém kontě, mimo oficiálně přiznaných 62 německých letounů, i dva americké Mustangy, které si jeho Lavočku spletly s německým letoun a zahájily na něho omylem palbu. Bohužel američtí piloti nevěděli, že mají co do činění s jedním z nejlepších ruských stíhačů, takže záhy sami skončili hořící na zemi.

Je rovněž zajímavé i to, že o rok a půl později se 20. 7. 1946 zřítil stroj stejného typu (tedy Petlajov Pe-2) poblíž Chval u Horních Počernic (československá letectvo totiž po válce mělo tento typ letouny ve své výzbroji). Ale to je již jiný příběh …

Pokud by někteří z pamětníků k tomuto příběhu věděli cokoliv bližšího, budu velmi rád, když se se mnou o tyto vzpomínky rozdělí. Pomůže nám to zase sestavit střípek z historie, která se váže k naší obci a jejímu okolí.

Martin Šíla

Za poskytnutou pomoc a informace autor děkuje panu Jiřímu Šaškovi

Použité zdroje:

Michal Plavec – Smrtonosná oblaka, Jiří Rajlich – Na nebi hrdého Albionu 6.část,

archív USAAF, archív „Pamjať naroda“, archív Martina Šíly