Mi-24V   "0928"

331. letka, 33. zVL Přerov

nrtm. Petr Cihlář

npor. Marek Józsa

mjr. Pavel Hurčík

mjr.  Vladimír Chromý

Slatinice okr. Olomouc    10.11.1998

 Mi-24V ev. č. 0928 /L+K č.2 1999/

Počátkem listopadu 1998 probíhal na letišti ALDEGROVE v severním Irsku "MINI TIGER MEET", jehož se zůčastnila i 331. letka vrtulníků z Přerova, zastoupená strojem MI-24V trupového č. 0928. Po ukončení akce nikdo netušil, že úspěšný mýtink poznamená během návratu tragédie jedné z posádek jen několik desítek kilometrů od domovského letiště.

Posádka vrtulníku před návratem do vlasti z "Mini Tiger Meetu" pózuje se svými britskými kolegy a nezbytnými tygřími maskoty.

Zleva nrtm. P. Cihlář - palubní technik, npor. M. Jósza - pilot operátor, mjr. P. Hurčík- pilot, mjr. V. Chromý- pilot, kapitán vrtulníku

Česká posádka "Hindu" provedla během návratu 9.11. přistání na letišti COLTISHALL /Velká Británie/ , kde přenocovala a následující den pokračovala se zastávkami pro doplnění paliva přes Brüggen /Německo/ a letiště Praha-Kbely. Podmínky pro poslední část letu ze Kbel do Přerova nebyly valné, spodní základna oblačnosti byla  zhruba 300m nad zemí, dohlednost 3km, místy mlha. Posádka si proto podala letový plán pro let za IFR v letové hladině 70 přes EKROT,  NDB TBV do Přerova. Vše probíhalo podle plánu, vrtulník letící v oblačnosti  podmínkách IMC / bez vidu, podle přístrojů/  který byl na spojení na MACC  dosáhl TBV a přešel na spojení na APP Přerov. Řídící na "eprouči" v Přerově oznámil ve vzdálenosti 32 km posádce, že bude vektorována na přiblížení přesným přistávacím radarem PAR a vydal příkaz ke klesání na 1200M QFE letiště Přerov. V 16:46 řídící na radaru zpozoroval, že se vrtulník odchyluje od oznámeného kurzu a klesá pod výšku 1200m. Informoval posádku vrtulníku, načež kapitán stroje oznámil, že vysadily gyrovertikály a že mají problémy. Po vyslání této zprávy již posádka další situaci neoznámila. V 16:48 došlo ke ztrátě radarového kontaktu, pokusy navázat rádiové spojení byly neúspěšné. APP Přerov prostřednictvím ZKS Praha vyhlásil záchrannou akci. Bohužel, nebylo již koho zachraňovat. V 17:35 byly trosky nalezeny Policií ČR přibližně 1 km severně od obce Slatinice v zalesněném svahu kopce Velký Kosíř. Celá posádka vrtulníku zahynula pouhých 26,4 km od domovského letiště. Podle ohledání trosek a místa letecké nehody vrtulník narazil do lesa v pravé klesavé spirále kurzem asi 120°, klesání pod úhlem asi 40°.

Trať letu rekonstruovaná ze záznamu radarového odpovídače / Horní řádek- čas, kód radaru. Spodní řádek- výška letu v m, rychlost / www.vrtulnik.cz

Při nárazu vznikl v zemi kráter o průměru 8m a hloubce 4m, což svědčí o značné rychlosti dopadu, odhadované na 350km/hod. Po nárazu došlo k výbuchu paliva, trosky byly vrženy do vzdálenosti až 100m. Těm, kdo na místo dorazili jako první se v přítmí objevil obraz naprosté zkázy. Trosky vrtulníku rozmetané po okolí hořely,  ze stromů visely zbytky padáků členů nebohé posádky, jejíž ostatky ležely rozmetané mezi tím vším. Požár zbytků vrtulníku v kráteru byl dohašen až následující den ráno, kdy se naplno rozběhlo ohledání místa a začala práce vyšetřovací komise, která byla ustanovena.

Kráter s ještě druhý den doutnajícími zbytky

Průsek v lese, rozmetané trosky, zbytky záchranných padáků po stromech

Trosky panelů z kabiny stroje

Vyšetřování bylo ztíženo tím, že záznam palubního zapisovače SARPP-12 byl během katastrofy zničen. Pouzdro zapisovače bylo nalezeno ve spodní části kráteru v troskách ocasního nosníku po uhašení požáru 11. listopadu 1998. Vzhledem k požáru bylo dlouhodobě vystaveno vysokým teplotám, navíc bylo pouzdro nárazem otevřeno a tím došlo ke zničení filmového pásu uvnitř. Na palubě se rovněž nacházel magnetofon MS-61, který zaznamenával komunikaci mezi členy posádky a rádiové spojení. Bylo nalezeno několik náhradních cívek, zamotné zařízení bylo ale kompletně zničeno. Tyto prostředky byly tedy k vyšetření příčin nepoužitelné. Ze záznamů radiokorespondence, která byla nahrávána va středisku ŘLP v Přerově je zřejmé, že veškerá komunikace byla normální až do 16:47, kdy řídící zaregistroval změnu kurzu vrtulníku a začal ho volat. Na volání kapitán stroje odpověděl " 4212 vypadly mi gyrovertikály a mám tady problémy". To byla poslední zpráva z paluby, za několik desítek vteřin vrtulník narazil do země.  Příčinu nehody se vyšetřováním nepodařilo jednoznačně zjistit. Za nejpravděpodobnější byla označena hypotéza, že došlo k poruše systému pro kontrolu letu- umělého horizontu, která vedla ke ztrátě informace o poloze vrtulníku. To v oblačnosti značně ztížilo, či znemožnilo pilotáž stroje a vedlo k přechodu do spirály. Za druhou, méně pravděpodobnou  příčinu byla označena chyba posádky, kdy v oblačnosti nezvládla let podle přístrojů.

V souvislosti s nehodou vyvstala řada otázek, mnoho z nich propíraných ve veřejných médiích. Naše letectvo se v devadesátých letech prodíralo marasmem, způsobeným jednak nejasnou koncepcí budoucího rozvoje, ale i nezájmem jak polititiků, tak odpovědných vojenských funkcionářů situaci řešit. V samotném roce 1998 přišla naše armáda při katastrofách hned o tři vrtulníky!

Tomáš Vlach, článek Hlava XXIV publikovaný krátce po nehodě:

...k  tomu se přidal katastrofální nedostatek náhradních dílů. Řešení se našlo -- v podobě kanibalismu, kdy se součástky z odstavených strojů přemontovávaly na fungující zbytek. Docházelo tak k tragikomickým situacím, kdy byly na základně dva letuschopné vrtulníky z pětadvaceti, a ty se postupně během dne také porouchaly.

Jak na tuto situaci reagoval tehdejší inspektor vzdušných sil generál Pavel Štrůbl? "Kdykoli přiletěl do Přerova, zajímal se jen o tři věci -- auto, ubytování a sehnat hajného, aby si mohl jít zastřílet," vzpomíná plukovník Čajka. Rovněž velitel sboru taktického letectva generál Klíma se za tři a půl roku Čajkova působení objevil na inspekční cestě v Přerově pouze čtyřikrát.

Co se týče vrtulníku 0928, po nehodě se mluvilo o "Teorii nešťastných devítek":

V listopadu 1992 se při cvičném letu na střelnici v Jincích zřítil vrtulník Mi-24, rovněž z důvodu ztráty prostorové orientace pilota. Dodnes však není zcela jasné, zda byla na vině jeho nedostatečná zkušenost s létáním v mracích, či šlo o technickou závadu -- členové vyšetřovací komise jsou přesvědčeni právě o vině pilota. Selhání umělého horizontu by se muselo objevit na záznamu z černé skříňky, kde nic takového nebylo. Zarážející je však jiná věc -- šlo o vrtulník takzvané "devítkové série". V bývalé federální armádě byly tyto stroje tři: s trupovými čísly 0927, 0928 a 0929. Právě poslední číslo patří vrtulníku, který se 10. listopadu 1998 zřítil u Slatinic. Prostřední skončil před šesti lety na Jincích a problémy s umělým horizontem měl i první z nich, 0927.Tento stroj připadl po dělení federace Slovensku a v roce 1993 chybělo málo, aby skončil rovněž v troskách. Při letu v mracích mu totiž selhaly obě dvě gyrovertikály, přestal fungovat nejen hlavní, ale i záložní umělý horizont. Dva zkušení piloti měli mimořádné štěstí -- "vypadli" z mraků 300 metrů nad zemí (přímo vedle Kapušanského vrchu) a stihli tak ještě srovnat nezvyklou polohu. Závěr z tohoto případu zněl, že vrtulník Mi-24 je pro létání v oblacích nebezpečný. Dva roky pak slovenské vrtulníky do mraků nesměly, potom byly do dvou z nich namontovány třetí nezávislé umělé horizonty.

Situace se začala měnit po vstupu ČR do paktu  NATO v r. 1999. Na základě důrazných upozornění jeho představitelů, že " Takhle tedy ne...!" došlo k postupným změnám. Vrtulníkové letectvo od té doby snad z největších problémů vybředlo a v nejbližších letech ho čeká přezbrojení na novou techniku. Zdá se ale, že jasná vize armády, jak má naše vrtulníkové letectvo v budoucnu vypadat stále chybí. Stačí sledovat zprávy o neustále vyhlašovaných a pak zase  rušených výběrových řízeních na nákup vrtulníků... Jestli tedy dnes končící stroje MI-24/35 nahradí univerzání UH-60 Blackhawk, UH-1 Venom nebo některý z evropských typů stále není jasné... Nicméně, katastrofa u Slatinic byla  dosud poslední leteckou mimořádnou událostí, při které zahynula armádní posádka. Všechny nehody ke kterým za dvacet let od události došlo, se  už obešly bez ztrát na životech a snad tomu tak i zůstane.

Místo havárie v r. 2018. Havárii připomíná důstojný pomník a pamětní kříž, obojí pečlivě udržované kamarády zahynulých letců.

Při pozornějším pátrání se dá v okolí místa dopadu dodnes nalézt na povrchu dost fragmentů stroje

Prameny:

 -hlavním zdrojem informací v tomto článku je "Zpráva o vyšetřovaní letecké katastrofy", za jejíž poskytnutí děkuji Oddělení bezpečnosti letů MO, jmenovitě plk. Václavu Čermákovi a plk. Petru Chamradovi.

-L+K 1998

Pavel Krejčí 12.2018