Boeing B-17G   42-32097  "Slipstream"

 

347.Bomb Squadron, 99. Bomb Group, 15.AF

 

Bystrovany okr. Olomouc  18.12.1944

 

 

 

 

 

Text k tomuto případu-  Jiří Černošek

 

Raritní snímek letounu B-17G 42-32097 na základně Poltava během operace "Frantic" 19.9.1944 

 

Přestože byly hornoslezské rafinerie bombardovány již 17.12.1944, byly tyto cíle, ku překvapení osádek v Itálii, na seznamu cílů i následující den. Pokud byli američtí plánovači překvapeni tuhým odporem německých stíhačů předchozí den, mohli být toto pondělí klidní. Stíhací eskadra JG 300 byla zdecimována a její stavy letounů byly značně prořídlé. Na letecké základně Tortorella, kde byla doma 99. Bombardovací skupina, bylo již od časných ranních hodin rušno. Bombardéry B-17 s stylizovaným diamantem na směrovém kormidle byly natankovány a vyzbrojeny k boji. V 5:35 se  posádky dozvídají, že jejich cíl je rafinerie Odertal. Náletu se má účastnit 36 strojů této jednotky, poletí s nimi také 2 náhradní letouny, kdyby někdo odpadl. V 6:50 je nařízen start motorů. Piloti přezkušují stroje a zakrátko pojíždí na start.V 7:10 vyletí k obloze zelená světlice a vedoucí letoun výrobního čísla 42-97733 s plukovníkem Wiperem za řízením, přidává plyn a rozjíždí se po dráze. Během několika minut startují všechny letouny. V 9:18 utvoří všechny bombardéry, která odstartovaly, mohutný svaz a míří na sever k prvnímu otočnému bodu – přístavu Split, který přelétávají již ve výšce 6095 metrů.

V poslední letce 99. bombardovací skupiny letí na pozici č. 3 bombardér Boeing B-17G pojmenovaný „Slipstream“.

Mechanici při odstraňování odledovacích pásů z náběžné hrany VOP /foto: Gwinn „Shadow“ Hilton via George Hilton/

 

Stroj náleží 347. Squadroně. Letoun je sám o sobě již spíše veteránem, má za sebou již úctyhodných 90 misí.  Stroj byl vyroben v mateřské továrně firmy Boeing v Seattlu, stát Washington. Jako nový stroj byl ještě v USA přidělen v únoru 1944 k nově se tvořící 483. bombardovací skupině. Posádky, jak bylo zvykem, hned své nové stroje pojmenovaly. Letoun 42-32097 byl posádkou 2nd Lt Glenna L. McSparrana, které byl přidělen, pojmenován "Sadie Hawkins", podle jedné z postaviček z kresleného komixu Lil´s Abner, které kreslil v té době známý kreslíř Al Capp. Bombardér s touto posádkou absolvuje přesun skupiny do Itálie. Zde jsou však všechny nové bombardéry skupině zabaveny a vyměněny za staré olétané stroje, to vše k nevoli posádek. Náš bombardér se touto výměnou dostává k 99. bombardovací skupině. Tato intenzivně nasazovaná skupina již nutně potřebovala obměnu strojového parku a nových bombardérů se ujali okamžitě mechanici. Po sérii úprav je na letoun 42-32097 nastříkán černý diamant s písmenem „Y“ znak 99. BG, pod sériové číslo přibude římská číslice II, označení 347. Squadrony. Letoun dostává také nové jméno – "Slipstream", což označuje vír, vznikající za vrtulí letounu.U perutě je totiž již jeden bombardér jménem "Sadie Hawkins", aby se letouny nepletly, byl nový přejmenován. Podle pověry, která kolovala mezi piloty, znamená přejmenování bombardéru smůlu. „Slipstream“ se však vzepřela osudu a stala se jedním z nejdéle létajících letounů u 347. squadrony. Absolvovala přesně 90 akcí a až do osudného 18. prosince 1944 dokázala vždy svou posádku dovézt zpět domů.

Mechanici při údržbě motoru letounu 42-32097 /foto: Gwinn „Shadow“ Hilton via George Hilton/

 

18. 12. 1944 Byla na rozpisu posádka pod velením poručíka Rustera. Její členové toho dne byli:


Pilot 2nd Lt Sherwood P. Ruster Michigan

Co-pilot 2nd Lt Robert A. Brown Wisconsin

Navigátor 2nd Lt Ward S. Randolph Louisiana

Bombometčík Sgt. Vincent C. Manzella New York

Horní střelecT/Sgt. Wilbur T. Massey Kentucky

RadiooperátorS/Sgt Walter G. Person Virginia

Pravý boční střelec Sgt. Edward E. Davis Texas

Levý boční střelec Sgt. Roland D. Bergman Iowa

Spodní střelecSgt. Byron C. Anton Oregon

Zadní střelecSgt. Robert E. Lary Oklahoma

 

Původní sestava posádky Lt. Sherwooda Rustera sestavená na konci června 1944-Lt. Ruster klečící uprostřed

Osudný let

Snad pro štěstí, či proto že již byla příliš stará, byla posádce poručíka Rustera přidělena B-17G 42-32097 „Slipstream“. Je běžné, že posádky nemají trvale přidělený letoun a létají s tím, co je momentálně k dispozici. 12:10 se svaz ocitá nad výchozím bodem náletu- městem Vrbno pod Pradědem. 12:49 odhazuje 99. bombardovací skupina své bomby přes pokrývku mraků a točí vlevo. Ve chvíli kdy svaz provede nad městem Nysa poslední obrat a míří zpět domů se objevují němečtí stíhači:

„Bomby odhozeny!“ hlásí náš bombometčík, a naše formace začíná točit vlevo. Předal jsem řízení druhému pilotovi, takže si mohu trochu odpočinout po letu na cíl. Poté co jsem si sundal protiflakovou vestu, usadil jsem se k odpočinku. Když jsem se však naklonil a ohlédl za nás, spatřil sem sedm nebo osm FW-190 točit za námi, věděl jsem, že jsme v boji.“

Popisuje 2nd Lt Sherwood P. Ruster ve svém deníku. Němečtí stíhači letící na letounech Focke- Wulf FW-190A-8 pochází od doplňovací stíhací skupiny I.Gruppe/EJG 1 startující z letiště Sagan-Küpper. Malé skupiny stíhačů této jednotky útočí na různých místech svazu. U 99. bombardovací skupiny se jejich cílem stávají 2 bombardéry, která se opožďují za formací. První z nich je flakem poškozený bombardér B-17G 42-32110, stíhači vyřazují další motor, poškozují trup a způsobují požár v pumovnici. Velitel letounu – Poručík Clark se rozhoduje dovézt letoun nad sovětské linie a tam bude moct posádka bezpečně opustit letoun na padáku. Nad Maďarskem je však napaden sovětskými stíhači a posádka je donucena vyskočit dříve.
Proč se opozdil letoun 42-32097 nevíme. Faktem je, že svědci uvedli, že letoun byl lehce za formací již od odhozu bomb. Pak již šlo všechno ráz na ráz. Nechme vyprávět deník velitele Rustera:

“Při prvním průletu naší squadronou zasáhli naše letadlo, rozstříleli naše ocasní plochy, takže jsem byl bezmocný. V tu samou chvíli osmaosmdesátky spustily palbu ze země a dostali jsme přímý zásah do čumáku"

(pravděpodobně letoun nezasáhl flak, ale německý stíhač, jak vzpomíná W. C. Randolph).

"Letoun bez kontroly začal klesat směrem doleva. Natáhl jsem se dolů pro C-I , ale odletěl pryč. Když jsem se ohnul, 20 mm granát mě škrábl na hlavě. Sedl jsem si a volal na posádku „opusťte stroj!“ a pak jsem spustil nouzový zvonek.“

Bombardér po těžkém zásahu, který vyřadil řízení letoun, zabil zadního a pravděpodobně i oba boční střelce, začal klesat. Posádka se chystala k výskoku. V tu chvíli však pravděpodobně přichází útok dalšího německého stíhače, který útočí zepředu. Palba zabije bombometčíka Vincenta Manzellu, zraní navigátora Randoplha a pilota Rustera a z letounu se stává točící se kovová rakev. Letoun stihne opustit horní střelec Wilbur T. Massey, další členové posádky bojují dále.

„Když jsem viděl, že druhý pilot a mechanik šli k únikovému východu, natáhl jsem se pro můj padák a zvedl se ze sedadla. Když jsem však pustil řízení, letoun se náhle propadl doleva. Odstředivá síla mě zatlačila zpět do sedadla a já se nemohl hnout. Byl jsem si jistý, že je konec. Najednou se něco stalo, já jsem vyletěl ze své sedačky ke stropu kabiny a zpět mezi sedačky. Naštěstí jsem stále držel svůj padák, drapl jsem ho tedy pořádně a skočil k nouzovému východu přede mnou.“

Píše pilot Ruster ve svém deníku. Horší to měl navigátor, ten v přídi letounu bojuje s odstředivou silou a nakonec se mu s vypětím všech sil daří opustit vrak letounu. Krátce poté letoun vybuchuje a jeho trosky padají k zemi na oba břehy říčky Bystřice, mezi Olomouckou částí Bělidla a obcí Bystrovany.

„Zatáhl jsem za rukojeť otevírání padáku tak prudce, až mi zůstala v ruce – myslel jsem si, že to je konec, ale zázrak pokračoval. Padák se rozvinul, ale dostal nějaké zásahy od střepin z flaku. Než se padák otevřel, já jsem vypadl z mraků a rychle klesal, byl jsem asi ve výšce 300 stop od země. Pár nylonových segmentů v padáku chybělo a já se připravoval na tvrdé přistání, snažil jsem se přistát po větru. A bylo to tvrdé přistání. Podařilo se mi zahlédnout cestu a přistál jsem do čerstvě zoraného pole, kde jsem se aspoň 6 palců zabořil. Byl docela prudký vítr, když jsem se dotkl země, odepnul jsem proto padák a snažil jsem se ho uchránit, kdybych jej znovu potřeboval. Při otevření padáku jsem si vykloubil čelist a rameno.“

tak vzpomínal po mnoha letech na svůj dopad navigátor Ward S. Randolph. Všichni letci jsou téměř okamžitě zajati německými vojáky z posádky, která měla své stanoviště v tereziánské pevnůstce, pár metrů od místa dopadu stroje. Výbuch bombardér rozmetal na malé kousky. Trup letounu dopadá na pole na pravé straně říčky Bystřice, mezi tereziánskou pevnůstkou a řekou, motory řeku setrvačností přeletí a dopadají na pole na levém břehu, směrem ke hřbitovu. Křídla a malé součásti dopadají v širokém okolí až k Bělidlům.

 

Dva z motorů letounu "Slipstream" na poli u Bystrovan /foto Zdeněk Krumbach via J. Černošek/

   

 

 

Pád letadla pozoroval také pan Rudolf Zatloukal:

“ V pondělí, 18. Prosince 1944, asi v 13:30 jsem zpozoroval ve vzduchu americký bombardér, jehož motory měly evidentně poruchu. Tento letoun, letící za svazem byl neustále napadán německými stíhači. Nad hodolanským hřbitovem vybuchl ve velké výšce a jeho kusy dopadly na různých místech okolo hřbitova. Viděl jsem 4 letce, kteří vyskočili na padáku a čtyři jiné padající dolů mrtvé asi 250 metrů severo- východně od hřbitova. 4 na padáku přežili. Dále bylo možné vidět 2 letce na padáku ve výšce asi 1000 metrů. Jeden z nich pravděpodobně nedosáhl na padák, spadl dolů a zabil se.“

Jak je patrné, 6 mrtvích členovů posádky dopadlo v místě dopadu letounu. Paní Božena Přichystalová z Hodolan vzpomíná, že se s kamarádkou šli podívat k jezu v Hodolanech, kde prý spadlo do řeky letadlo:

„ U lávky blízko jezu, kde jsme se chodili koupat, jsme viděli z břehu v řece nějaké trosky a na břehu ležel mrtvý letec. Na krku měl známky se jménem Walter Person. Byli tam ještě nějací kluci a jak přicházeli němci, utekli jsme.“

„Byl jsem právě v Hodolanech, Československo, 18. 12. 1944 když zde havaroval americký bombardér na pole za městem. Letadlo bylo úplně rozbité. Ve stroji bylo 8 letců. Vyskočili na padácích. Šest z nich bylo mrtvých, když byli nalezeni a dva byli naživu. Ti dva, kteří přežili, byli okamžitě zajati německými vojáky a převezeni do Olomouce. Jen třem letcům se otevřely padáky, poté co opustili letoun. Viděl jsem těla tří z nich. Jeden z nich byl Robert Brown. Vím jeho jméno, protože jsem ho viděl napsané na řetízku, který měl kolem krku a také na jeho rukavicích. Bylo mu asi 22 let a měl středně hnědé vlasy. Neměl na hlavě kuklu. Ležel s rukama překříženýma přes obličej, když jsme jej našli a jeho tvář byla celá od krve.“

Je také známo, že jedno z těl dopadlo u obce Hlušovice, nedaleko známého Hromova dubu. Na něj vzpomíná kronika obce Hlušovice takto :

“ Jednou při zpáteční cestě z Německa, kdy se vracely houfy bombardérů přes Moravu, byl jeden bombardér postižen nehodou (pravděpodobně začalo tam hořeti) a posádka začala se padáky zachraňovati. Jeden pilot dopadl k zemi s nerozevřeným padákem u loděnské boudy, kdež byl nalezen už mrtev s roztříštěnými údy. Byl to Angličan. Němečtí vojáci ho na místě pochovali, ale pak ho zase vykopali a odvezli autem do Olomouce. Druzí 2 vojáci seskočili u Chválkovic, z nichž jeden se zabil a 4 se spustili až u Bystrovan, kdež byli němci odzbrojeni a zajati. Létadlo se pak zřítilo k zemi a shořelo, žárem vybuchovaly kulometné náboje a střepiny rozlétly se daleko až i na střechy naší vesnice.“

 

Zbytky motorů a motorových gondol rozeseté po polích v okolí dopadu /Z. Krumbach via J. Černošek/

   

Mrtví členové posádky byli odvezeni do márnice pohřební služby Concordia a poté 31. Prosince 1944 pohřbeni hrobníkem panem Hrachovcem na vojenském hřbitově v Olomouci- Černovíře, společně s pěti mrtvými letci z posádky 2nd Lt Geralda R. Smitha.

Osud přeživších

3 členové posádky, kteří jako zázrakem vyvázli, čekal ostnatý drát zajateckého tábora.
Zraněný velitel S. P. Ruster byl nejprve hospitalizován ve vojenské nemocnici v Kláštěrním hradisku, kde je mu ošetřena zraněná noha. Odtud putuje 20. Prosince do vojenské nemocnice do Brna a teprve 29. prosince je odeslán do zajateckého tábora. Zajetí všichni tři šťastně přečkali a vrátili se po válce domů. Sherwood Ruster si po válce dokončil pilotní licenci pro civilní stroje. Jako kapitán pracoval u firmy Boeing, kde učil létat nové piloty. Do důchodu odchází v roce 1983. Umírá 1. Srpna 2009.
Nejméně se podařilo zjistit o mechaniku Wilburu T. Masseym, víme jen to, že zemřel 18. 3. 1989 v Daytonu v Ohiu ve věku 65 let.
Ward C. Randolph zůstal po válce u letectva, létal ve válce v Koreji a ve Vietnamu, kde létal jako pilot nákladního letounu C-130 Hercules. V roce 1970 odchází z armády a pracuje u telekomunikační společnosti. Do důchodu odchází v roce 1990 a umírá 26. Července 2004 ve věku 81 let.

 

Na místě dopadu v r. 2015

   

 

   

 

 
 

 

Další části letounu, které se dochovaly do dnešních dní.

Padákové popruhy / p. Žádník- Bystrovany/ Kryt vrtulového náboje /p. Žádník. Bystrovany/
   

 

Pancéřová deska chránící zadního střelce /V tomto případě zřejmě neuchránila-je zřetelný průstřel v pravé části- zadní střelec Sgt. Lary při události zahynul/ -sbírka J. Černošek

 

 

Nábojnice a střely s ocelovým jádrem ráže 12.7 mm do kulometu Browning M2 /J. Černošek/

   

 

 

 Vrtulový list/za povšimnutí stojí zaražená střela ráže 20mm-unikátní doklad útoku německého stíhače z přední polosféry mírně zprava-z pohledu letců v bombardéru/ -via J.Č.

 

   

Pamětní kříž vztyčený v r. 2004 v místech události díky obci Bystrovany, přátel vojenské historie a spolku rehabilitovaných./V. Štědrý www.vets.cz/

 

Za pomoc při zpracování této události velmi děkuji Jirkovi Černoškovi z Olomouce /www.letecka-historie.cz/.  Další informace lze nalézt v knize J. Mahra "Vzpomínky na neznámé letce"

 

Pavel Krejčí 5.2015