Aero C-3A , ev. č. 350 " S-15"

Letecká spojovací škola  /LSŠ/ Chrudim

Jevíčko okr. Svitavy    26.5.1949

Ilustrační bokorys  Aera C-3 /Jan Máče/

V noci z 26.na 27. května 1949 bylo u Letecké spojovací školy Chrudim plánováno noční létání z důvodu výcviku radiolegrafistů této školy. Na programu byl radionavigační let tří letounů C-3A po trati Chrudim-Bruntál-Prostějov II, kde měly letouny přistát. Po startu z Prostějova měly letouny pokračovat přes Havlíčkův Brod na svoji domovskou základnu v Chrudimi. Počasí nebylo ideální, od západu se k Chrudimi přibližovala studená fronta s intenzivní bouřkovou aktivitou. Por. Margetín, velitel letky radiotelegrafistů nicméně rozhodl, že se plánovaná činnost uskuteční, což bylo odsouhlaseno velitem školy mjr. Marešem. Letouny s trupovým označením S-11 a S-15 provedly let po plánované trati do Prostějova bez obtíží, třetí letoun se vrátil zpět do Chrudimi pro poruchu radiostanice. Jeho v té chvíli ještě netušila, jakému dramatu unikla. Ve 22. hod se počasí v Chrudimi výrazně zhoršilo. Vedoucí LSŠ proto vydal rozkaz k zadržení obou letounů v Prostějově do doby, než budou vydána další nařízení. Ve 22:30 se počasi v Chrudimi zlepšilo a bouřka se utišila. Mjr. Mareš si neuvědomil, že zlepšení bylo způsobeno tím, že čelo studené fronty s hůlavou postoupilo dále k východu a vydal rozkaz k provedení letu Prostějov- Chrudim. Mezi Chrudimí a Prostějovem nebyla žádná meteostanice, takže posádky neměly možnost si počasí po trati ověřit a po 23. hod odstartovaly v 10-ti minutovém intervalu na zpáteční let. Na palubách strojů bylo celkem čtrnáct členů posádky a pro všechny se tento start stal posledním. Ve 23:23 bylo rádiové spojení s letouny ztraceno. Když ani po době předpokládaného přistání v Chrudimi nebylo navázáno spojení, bylo ve 00:25 zahájeno pátrání.

Oba letouny byly nalezeny 27. května dopoledne v okolí Jevíčka.

Letoun S-15 se dle vyšetřovacího spisu zřítil střemhlav pod úhlem 75 stupňů do lesa 1 km západně od Jevíčka. Letoun dopadl bez levého křídla a levého směrového kormidla velkou rychlostí. Stroj se při dopadu kompletně roztříštil. Celá sedmičlenná posádka zahynula. Vyšetřovací spis docela naturalisticky popisuje jak vlivem obrovských sil došlo k rozmetání letadla i jeho posádky po širokém okolí. Vyšetřovací komise požádala Místní národní výbory a hasičské sbory v okolí o pomoc se sesbíráním pozůstatků posádky a odvoz do márnice v Jevíčku.Za bezprostřední příčinu nehody byla stanovena skutečnost , že letoun vlétl do hůlavy, která provázela přechod studené fronty. Díky tomu došlo pravděpodobně ještě ve vzduchu k rozlámání stroje, který se pak již neovladatelný zřítil do lesa.

Jako druhá možná příčina byla naznačena možnost, že se oba letouny ve vzduchu srazily. Vzhledem k tomu, že ale startovaly v desetiminutovém intervalu, je tato možnost velmi nepravděpodobná.

Letoun "S-11" zde.

Unikátní fotografie z místa katastrofy z archivu VUA Praha.Snímky byly bohužel poškozeny během zatopení archivu při povodních v srpnu 2002.

Motor Argus	Roztříštěný vrak stroje se zbytky padáku

Ulomené křídlo	Ulomené křídlo s dobře viditelným kruhový čs. znakem

Drobné fragmenty nalezené v okolí místa dopadu v roce 2011

Zbytky přístrojů	"Budík" slisovaný nárazem

Páka otevírání bočního okénka pilotní kabiny	Detail páky

Štítek z motoru Argus	Drobné součásti stroje S-15

Pavel Krejčí 2013

Aktualizace 2.4.2021

Případem katastrofy letounu "S-15" se poslední dobou intenzivně zabýval p. Jiří Hořák. Na toto téma zpracoval článek, který podrobněji mapuje celou událost i záležitosti, které se týkají pomníku, který je zbudován na místě nehody. Článek poskytnul tomuto webu, za což mu patří velký dík!

Dne 1. května 1946 se letiště v Chrudimi stalo posádkou pro Leteckou spojovací školu – VÚ 4649. Složena byla z velitelství školy (s hospodářskou správou, pomocnou letkou, letištní správou a pomocnými orgány) a z výcvikové perutě o čtyřech letkách (1. letka palubních radiotelegrafistů, 2. letka radiomechaniků, 3. letka radarových a jiných kursů, 4. letka školní). Kromě letiště byla škola dislokována ve Slatiňanských kasárnách (v katastru Chrudimi, pojmenované tak jen podle blízkých Slatiňan), přímo ve městě Chrudimi i v budově bývalé měšťanky – zde byli dislokováni palubní radiotelegrafisté. Celkově bylo u školy předepsáno 225 vojáků (bez žáků) a 26 civilních zaměstnanců. K 1. únoru 1949 škola vykazovala 8 letounů K-65 Čáp (tehdejší československé označení pro původně německý, po válce u nás vyráběný, Fieseler Fi-156C Storch), 2 letouny K-68 (tehdejší československé označení pro zakoupený americký Piper L-4 Grasshopper), 4 letouny Aero C-4/C-104 (tehdejší československé označení pro původně německý, po válce u nás vyráběný, Bücker Bü-131D Jungmann) a 6 letounů Aero C-3 (tehdejší československé označení pro původně německý, po válce u nás vyráběný, Siebel Si-204D). V roce 1948 zde v rámci akce Haganah bylo cvičeno i 15 Izraelců. Náročný výcvik absolvovali mladí chlapci s ukončeným základním vzděláním a vyučeni v různých oborech. Všichni museli ale zvládnout náročné studium v předmětech radiotelegrafie, příjmu morsevých značek, radiové manipulace, navigace, radiogoniometrie, aerodynamice, radiomechanice a ostatních specializací. Velmi dobré výsledky ve studiu byly díky nevšední píli mladých chlapců ke zvládnutí této náročné a zajímavé profese.

V noci z 26. na 27. května 1949 na letišti Chrudim probíhal čilý letový provoz. V rámci výcviku radiotelegrafistů této školy měl být proveden radionavigační let tří letounů C-3A po trati Chrudim–Bruntál–Prostějov II, kde měly letouny přistát. Po startu z Prostějova pak měly letouny pokračovat přes Havlíčkův Brod zpět na svoji domovskou základnu v Chrudimi. Pro tento výcvik měly letouny radiostanice LR-10, které umožňovaly i spojení s goniostanicemi na morseovém provozu. Celkem mělo být provedeno 6 úkolových letů třemi letadly typu C-3A ve dvou směnách, ovšem hned ta první nedopadla vůbec dobře... Povětrnostní předpověď vydaná Československým státním ústavem meteorologickým v Praze však nevěštila nic dobrého a obsahovala výstrahu o průchodu studené fronty za noci nad naším územím. Počasí té noci bylo opravdu značně nepříznivé, přičemž v oblasti letu nad Drahanskou vysočinou se vlivem nasouvání studené fronty rozpoutala prudká bouře s extrémní turbulencí. I přes nepříznivou předpověď vydal velitel 1. letky palubních radiotelegrafistů por. let. Leopold Margetin (sám byl kapitánem letounu S-11...) rozkaz k provedení letového úkolu, což mu odsouhlasil velitel školy mjr. let. Augustin Mareš. Na naplánovanou trať odstartovaly tři letouny se sedmičlennými posádkami, ale jeden z nich se pro poruchu radiostanice záhy vrátil zpět do Chrudimi. Pokračovaly pouze stroje s trupovými čísly S-11 (v. č. 328) a S-15 (v. č. 350) a bez problémů dorazily po určené trase do Prostějova, kde přistály. Protože nad Chrudimí v tu dobu zuřila silná bouře, zatelefonoval mjr. let. Augustin Mareš do Prostějova k zadržení obou letounů, než dojde nový rozkaz. Ten vydal po zlepšení počasí (ovšem pouze v okolí a nad Chrudimí: dohlednost 16 km, výška mraků 800 m, rychlost větru 9 km/hod), ve 22:30 a i když nebyla kvůli absenci meteostanic na trase možnost ověřit počasí, vydal rozkaz k přímému návratu do Chrudimi, přestože letci byli znovu upozorňováni na možnost deště a bouřek na trase letu. Vzlet proběhl ve 23:00 v 10minutovém intervalu a od té doby letce živé nikdo nespatřil.

Spojení přes goniozaměřovací stanici Prostějov bylo ještě v pořádku, ale ve 23:21 a 23:25 bylo s letouny ztraceno spojení – radiové i přes goniozaměřovač. Když ani po době předpokládaného přistání v Chrudimi nebylo navázáno spojení, bylo ve 00:25 zahájeno pátrání. Dotazy na možná letiště byly negativní a zbývala jen naděje nouzového přistání do terénu. Dopoledne 27. května 1949 nalezl rolník z Jaroměřic u Jevíčka zdemolovaný trup letounu C-3A S-11 a v troskách jeho mrtvou posádku. Krátce na to byl Josefem Žiškou z Jevíčka nalezen i vrak C-3A S-15 asi 5,75 km západně v hustém lese na jižním svahu Červeného kopce nad vodním dílem Nádrž Smolenská (viz vlastní karta objektu) s posádkou ve složení: por. let. Jiří Kolář, por. let. Jan Pavlíček, ppor. let. František Hoffmann, letecký dorostenec Bartoloměj Jurec, letecký dorostenec Zdeněk Koláček, letecký dorostenec František Král, letecký dorostenec Jan Machálek taktéž bez známek života. 

Na místo nehody byla neprodleně v 10 hodin 27. května 1949 z rozkazu VÚ 8926 vyslána komise od LZ-3 Brno (VÚ 8931) pod velením mjr. let. Vladimíra Paly, jež zjistila přesná místa obou havárií, zajistila střežení trosek, provedla s lékařem odsun tělesných ostatků do místních márnic a provedla ofotografování trosek. Posléze v 11 hodin 28. května 1949 se na místo dostavil velitel československého vojenského letectva sborový generál Ing. Alois Vicherek (20. června 1892, Petřvald – 15. ledna 1956, Praha) s dalšími odborníky, kteří provedli obhlídku obou míst havarovaných letounů. Původní komise VÚ 8931 byla z rozkazu VÚ 8926 vystřídána komisí VÚ 8930 za předsednictví pplk. Josefa Motyčky. Těla letců byla uložena do 14 čerstvě vykropených rakví a ještě 28. května sborový generál Ing. Alois Vicherek na rakve položil kytice. V neděli 29. května odpoledne po několika smutečních projevech byly rakve odvezeny na nádraží. Trosky letounu byly odklizeny, čemuž údajně měli pomáhat odrostlejší skauti z Jevíčka a snad i ještě nalézt menší ostatky roztrhaných těl letců. I přesto se v okolí pomníku dají ještě zajímavé a cenné kusy konstrukce letounu nalézt dodnes.

Letoun S-15 se dle vyšetřovacího spisu dne 26. května 1949 ve 23:30 (dobový tisk ještě před uzavřením případu uvedl předběžných 23:45, ale samozřejmě průkazná je zpráva vyšetřující komise) zřítil střemhlav pod úhlem 75 stupňů ve směru východ–západ do lesa na úbočí Červeného kopce 1 km západně od Jevíčka. Letoun dopadl bez levého křídla a levého směrového kormidla velkou rychlostí. Stroj se při dopadu kompletně roztříštil. Celá sedmičlenná posádka zahynula. Vyšetřovací spis docela naturalisticky popisuje, jak vlivem obrovských sil došlo k rozmetání letadla i jeho posádky po širokém okolí. Za bezprostřední příčinu nehody byla stanovena skutečnost, že letoun vlétl do bouřky, která provázela přechod studené fronty. Kvůli tomu došlo pravděpodobně ještě ve vzduchu k rozlámání stroje, který se pak již neovladatelný zřítil do lesa. Uvažovalo se i o možnosti srážky obou "síblů", ale vzhledem k desetiminutovému rozestupu při startu i sice malé, ale přece jen jisté vzdálenosti míst obou havárií, toto není příliš pravděpodobné. Také nezkušenost pilotů přispěla k nezvládnutí pilotáže za nesmírně obtížných podmínek letu. I přes jasné a jednoznačné výsledky vyšetřování mezi občany tehdy a i dnes kolují nesmyslné konspirační teorie o srážce letadel v bouři, možnost sabotáže, pokusu o úlet (kdy údajně měly být v letounech pašovány další osoby–později utajené mrtvoly), sestřelení a vrchol všeho o ututlání celé tragédie, kdy údajně v tisku nesměla být ani zmínka (což je zjevný nesmysl, sám jsem v dobovém tisku našel sice krátkou, ale přece jen noticku o tragédii). Jak si dotyční konspirátoři vysvětlují hojnou účast vojenských i civilních osob při odhalení obou pomníků, jsem se nedozvěděl...  

Po odklizení většiny trosek byl v místě tragédie zaražen do země prostý dřevěný křížek a položeny květiny. Po krátké době u jednoho z odřených stromů byl zaražen do země další, taktéž jen prostý a dřevěný křížek s tabulkou a věnováním: "Památce zahynulých letců. Jevíčští junáci a skautky"; na strom rodina Machálkových (pozůstalí jednoho ze zahynuvších letců) instalovala obrázek Panny Marie s Ježíškem a věnec. Na místech obou katastrof nechaly město Jevíčko a obec Jaroměřice vlastním nákladem postavit pomníky. Místo pro budoucí pomník na úbočí Červeného kopce bylo zvoleno jen pár metrů od prvotního křížku, jeho odhalení se dle indicií konalo buď v pozdním podzimu roku 1949, nebo v brzkém jaru roku 1950 za hojné účasti vojska, hasičů, členů JTO (jednotná tělovýchovná organisace) Sokol, plačících pozůstalých a zástupu lidí v čele s družičkami v bílém; se záplavou pomníku věnci i květinovými dary. Později byly na cihlovou část pomníku doplněny fotografie zahynuvší posádky vyvedené na porcelánu, a to hned několikrát, protože vandalové-hyeny je často ničili. Také některé cihly další hyeny-vandalové poničily a muselo dojít k jejich výměně za stejný materiál. Bezprostřední prostor kolem pomníku se několikrát měnil: buď byl jen vysypán bílým štěrkem, nebo obehnán nízkým plůtkem opatřeným pletivem a vrátky na levé straně. Obě úpravy se také měnily, někdy zde bylo jen pár pěstěných květin, jindy celý prostor osázen a zarostlý, jindy zde dokonce byl postaven nízký taras z kamenů nebo prostě splynul s okolním lesem. Zajímavé, že čas od času zde někdo pokoutně umístil křížek zastrčený za plastiku Krista s trnovou korunou. Ještě dlouho poté k místu tragédie přijížděli rodiče, sourozenci zahynulých letců i příslušníci armády poklonit se jejich památce. I občané Jevíčka a zájemci o leteckou a vůbec vojenskou historii na oběti pilotů nezapomněli dodnes, u pomníku se nejen objevují svíčky a květiny, ale také se zde každých pět let konají pietní vzpomínková shromáždění. 

Přesto pomník postupně zarostl hustým a vysokým lesem a chátral. To se změnilo v roce 2018, kdy proběhlo rozsáhlé kácení a čištění okolí od porostu. K 70. výročí obou leteckých katastrof inicioval místní historik p. pplk. Ing. Pavel Vykydal opravu pomníku, což poté město Jevíčko provedlo; finance se našly například jako výtěžek městského plesu – ostatně Národní divadlo nevznikalo jinak... Vůbec okolí v průběhu dubna a května 2019 doznalo lepší úpravy, byla instalována dřevěná lavička (ostatně k pomníku je to od přehrady vodního díla Nádrž Smolenská pěkně do vršku) a informačně-expoziční tabule se skutečně odborně zpracovanými texty p. pplk. Ing. Pavla Vykydala. Pietní akt proběhl v neděli 26. května 2019 ve 14 hodin položením věnců k pomníku. O hodinu později se totéž opakovalo u pomníku v Jaroměřicích a v 15:30 vzpomínka vyvrcholila přeletem bojových letounů Vzdušných sil Armády České republiky.

Dne 4. února 2020 se nad Atlantickým oceánem zformovala cyklóna, jež od 9. února 2020 zasáhla západní a střední Evropu. Ničivá bouře, s větry dosahujícími v nárazech síly orkánu (12° B); ve střední a západní Evropě dosahoval vítr v některých místech rychlosti až 202 km/h. Bouře byla pojmenována Orkán Sabine. Kromě 13 mrtvých si vyžádala obrovské materiální škody. Vichr řádil pochopitelně i na Červeném kopci nad Jevíčkem, kde polámal i vyvrátil stovky stromů. Jeden z nich stál v bezprostřední blízkosti pravé strany pomníku a při vývratu jeho kořeny vyzdvihly pomník i se základy ze země. Díky iniciativě obětavého p. pplk. Ing. Pavla Vykydala se spoluprací firmy Zemní práce KERAX, s.r.o., Jevíčko, pracovníků Technických služeb města Jevíčka pod vedením p. Dalibora Šebka a pochopení majitele pozemku p. Mgr. Petra Krejčího podařilo poškozený pomník letců 20. února 2020 opět bez zásadních poškození usadit zpět. Díky precizní práci předků pomník vydržel i ničivou sílu nespoutaných živlů!!

Pomník navrhnul v Jevíčku bydlící i tvořící malíř, keramik a profesor kreslení František Makovička (23. března 1889, Moravské Budějovice – 4. října 1970, Moravská Třebová). Je tvořen betonovými základy, na nichž je z kvalitního lomového kamene vyzděn podstavec–sokl; spáry mezi kameny jsou vybarveny červeno-růžově. Následuje horní část pomníku ze (kupodivu) šamotových cihel od výrobce s názvem Moravsko-slezské keramické závody, n.p. Brno Vlhká 4, závod Velké Opatovice (pokud byl pomník postaven v roce 1949) nebo Moravské šamotové a lupkové závody, n.p. Velké Opatovice, okr. Moravská Třebová (pokud byl pomník postaven v roce 1950), který je dodal zdarma. Celý pomník je členěný jak výškově, tak prostorově a i některé jeho další části jsou natřeny na červeno-růžovo. Na čelní straně, v centru objektu, je plastika Krista s trnovou korunou, jejímž autorem je sám František Makovička a financovali ji pozůstalí po obětech neštěstí. Pod ní je bronzová nápisová deska vyrobená prostějovskou pobočkou firmy Závodů umělecké kovovýroby (Zukov), n.p. Praha, snad ji navrhnul také František Makovička. Vedle ní vpravo na porcelánu fotografie zahynuvší posádky. Před pomníkem je obrubník z cihel a vnitřek vysypán bílým štěrkem – slouží k položení květinové výzdoby a svící.

Bohužel, nejisté je datum odhalení pomníku. Podnikl jsem velmi zdlouhavé a podrobné pátrání. Asi nepřekvapí, že u profesionálních historiků jsem nezjistil vůbec nic. Těm to nikdo před nimi neřekl, takže je to nezajímá – proč by si také šoupali botky pro nějaký pomník: to jim slávu nepřinese. Velmi značné pomoci při tvorbě této karty se mně dostalo pouze od dvou místních amatérských obětavých i ochotných badatelů a zájemců. Bohužel, jeden z nich již svůj archiv předal do Městského muzea Jevíčko, a proto požádal pí vedoucí, aby mi je oskenovala a poslala. Paní vedoucí se neobtěžovala, neměla čas. Totiž toto muzeum má i v době mimopandemické otevřeno 1 (slovy: jeden) den v týdnu a to už člověka skutečně zaměstnává a vyčerpává... Takže starý pán musel kvůli mně vážit cestu (stejně mu ani vše nevrátila) a materiály si pro mne zase odebrat. Existují dvě verze data odhalení pomníku, a to dle popisků fotografií. Na jedné fotografii je pomník a na rubu napsáno: "odhalen – podzim 1949". Na druhé fotografii, neznámým občanem datované 1950, je pomník obložen věnci a květy a kolem něj značné množství lidu v dosti teplém oblečení. Jsem přesvědčen, že tyto fotky byly pořízeny při odhalení pomníku. Kdy jindy by se totiž mohlo u pomníku sejít tak velké množství lidu a proč? Nanejvýš ještě k výročí tragédie, ale tomu neodpovídá oblečení i příroda kolem. Ovšem některé keře mají náznaky listí, což by spíše než na předjaří ukazovalo na pozdní podzim. A k podzimu 1949 se přiklánějí i oba místní skuteční (!!!) badatelé.

Samozřejmě mě napadlo podívat se do dobového tisku, nějak se přece ty davy občanů na obě pietní shromáždění při odhalení musely svolat!! Snažil jsem se zjistit v knihovnách i muzeích v okolních městečkách a městech, jaký regionální tisk u nich v letech 1949–50 vycházel. Žádný profesionální kulturní pracovník regionu to prostě neví, je zkrátka nezajímají dějiny jejich regionu. Dle zjištění v Moravské zemské knihovně (MZK) ta léta žádné regionální noviny v okolí Jevíčka nevycházely. Protože tehdá Jevíčko patřilo pod Brněnský kraj, zkoušel jsem brněnské deníky: mimo městské mutace. Nejdřív jsem zkusmo pátral kolem data tragédie – krátké zprávy zde byly (tedy žádný tutl). Pak u data odhalení pomníku v Jaroměřicích, které na 100% známe – nic. Tak jsem nakonec věnoval stovky hodin času na digitální knihovně MZK. Strašné čtení: šel jsem ode dne tragédie a dostal jsem se až do poloviny února 1950. A "šlus" – konec. Další přístup znemožněn: zamčeno, zabezpečeno. Na můj dotaz v MZK jsem se dozvěděl, že Národní digitální knihovna se nám zapojila do boje proti Covidu (???), a to tak, že to, co bylo předtím zcela běžně, bez problému a jednoduše na digitální knihovně, je nyní možno procházet až po 110 letech!!! Odpověděli mně, že občan může bádat z "pohodlí domova", což ovšem znamená dát se do ruky jakýmsi překupníkům, jakési Dilia a "zaúčtovat" se u nich do nějakého "režimu dnnt". Děkuji – nechci!!! To já zcela zásadně nedělám a rozhodně nemíním, takže bádání v tisku (pokud by vůbec k něčemu vedlo...) je pasé a dataci odhalení pomníku nad Jevíčkem jsem prostě přes veškerou snahu nezjistil. Znovu, jako už tolikrát, se mi na mysl dostala věta, již mi kdysi řekl p. Ing. Jan Doubek, náš největší odborník přes větrné mlýny: "dělám své stránky pro lidi, ne abych je před lidmi skrýval". A určitě tak i mysleli autoři např. Rovnosti, Rudého práva a Lidových novin, aniž by řešili nějaký hloupý autorský zákon, navíc desítky let po jejich smrti, nadiktovaný nám beztak okupačními úřady v Bruselu. Ach jo – těžký je život amatérského badatele. Oč to mají lehčí profesionální a dobře placení historici: ti nic neví, nic je nezajímá, protože v muzeu/knihovně/archivu/na PC nic o tom po jejich předchůdcích není, a proč oni by se obtěžovali něco zjišťovat... Nemožností zjistit dobu odhalení pomníku bohužel nemůžu ani přesně zodpovědět otázku správného názvu podniku na výrobu šamotových cihel pro pomník. Jeho název i organizační začlenění se dost měnily a jak na potvoru se název k 1. lednu 1950 změnil opět...

Pomník letců stojí v lesním masivu na jižním svahu kóty 451 Červený kopec. Nejlepší příjezd je po silnici III/36612 Jevíčko – Bělá u Jevíčka k přehradě vodního díla Nádrž Smolenská. Zde se dá vedle silnice podél nádrže celkem solidně zaparkovat. Dokonce je hned u přehrady i zastávka autobusu Jevíčko, přehrada. U ní se také nalézá turistický rozcestník. Pak půjdete do poměrně příkrého kopce asi 300 metrů vedeni červeným pěším turistickým značením směrem na Červený kopec; značka dále pokračuje k Pomníku obětem napoleonských válek (viz vlastní karta objektu) a Jevíčko (nám.). 

Zdroje:
Václav Šorel: Encyklopedie českého a slovenského letectví, 2005, CP Books (str. 133)
Ing. Jaroslav Zezula: Havárie dvou vojenských letadel nad Jevíčkem a Jaroměřicemi, 2012, vlastním nákladem
Ing. Pavel Vykydal: Tragická havárie dvou vojenských letadel u Jevíčka a Jaroměřic, In: Jevíčský zpravodaj, květen 2019 (str. 4)

Stav pomníku v r. 2018 /autor: Jiří Hořák/

 Odkaz na další fotografie k  pomníku:

 http://www.technickepamatky.cz/…861