Lockheed SR-71A Blackbird   61-7953

SR-71/F-12 Test Force Unit

Edwards AFB

Col. Joe Rogers, Maj. Gary Heidelbaugh

Shoshone, California,USA     18.12.1969

Lockheed SR-71A Blackbird  61-7953

Kdo z leteckých fandů by nechtěl mít doma kousek letounu, který se zapsal jako legenda do dějin letectví- třeba...SR-71 Blackbird? Jde to! Stačí nastudovat knihu Petera W. Merlina a Tony Moora "X-Plane crashes". Pak koupit letenku, v Kalifornii si  půjčit auto a vydat se do Mohavské pouště. Jo...a taky je potřeba  provézt přes podezřívavé celníky detektor kovů  a na cestě zpět se dobře pomodlit, aby při kontrole na letišti nepřišly někomu ze security podezřelé  ty roztrhané a ohořelé titanové plechy co jsou v kufru mezi oblečením... 

Letoun SR-71A sériového čísla 61-7953 byl vyroben jako čtvrtý v pořadí v rámci utajovaného vládního programu, na kterém od roku 1961 pracovala divize firmy Lockheed, dnes legendární  "Skunk Works". Tento konkrétní  stroj, vyrobený pod označením "Article 2004" byl přidělen k SR-71/F-12 Test Force Unit na základně Edwards. Tato jednotka měla na starosti vývoj a operační zkoušky průzkumných systémů pro letouny SR-71. Lockheed taktéž využíval stroj pro získávání dat, které byly později implementovány do letové příručky tohoto typu. Do listopadu 1967 stroj vykonal 81 testovacích letů, při kterých nalétal 165 letových hodin. Během jednoho z testů tento stroj dosáhl  v horizontálním letu rekordní výšky  89 700 stop, tedy 27 tisíc metrů, která už nebyla žádným strojem SR-71 překonána.

                                          Col. Joe Rogers-pilot                                                Maj. Gary Heidelbaugh -RSO /uprostřed/                                  Maj. Gary Heidelbaugh

Dne 18. 12. 1969 byl na základně Edwards připraven technickým personálem Article 2004 k FCF (Functional Check Flight). Letoun byl pilotovaný Col. Joe Rogersem. V zadní kabině obsluhoval průzkumné systémy RSO (nebo taky posměšně  GIB -Guy In the Back) Maj. Gary Heidelbaugh. Volací znak stroje byl "Dutch 68". Letoun poprvé startoval s modifikovanou přídí, ve které byl byl nový systém OBC (Optical Bar Camera). Doprovod mu tvořil stroj F-104 Starfighter pilotovaný Lt. Col. Williamem Campbellem. Lt. Col. Campbell , zkušený pilot SR-71 /volací znak Dutch 70/, měl za úkol během subsonické části letu Blackbirda sledovat a hlásit případné anomálie posádce.  Po vzletu pokračoval SR-71 s doprovodnou F-104 do prostoru Beatty v Nevadě, kde již v letové hladině 250 vyčkával tankovací stroj KC-135Q /volací znak Sauce 62/.

Lt. Col. William Campbell- pilot doprovodného F-104

Po natankování paliva si posádka vyžádala stoupání do letové hladiny 600, tedy asi 18 tis metrů a akceleraci na Mach 3. Po obdržení povolení posádka zapnula přídavné spalování. Po několika vteřinách se ozvala rána, došlo k poklesu napětí v elektrických systémech a řízení stroje  se začalo vymykat kontrole. Col. Rogers vypnul přídavné spalování, situace se na chvíli uklidnila.  Po opětovném pokusu o spuštění forsáže stroji zcela vysadily oba motory, letoun se vymknul kontrole a začal prudce stoupat.  Col. Rogers pouze lakonicky zavelel- "Let´s go!". Posádka se katapultovala, letoun mezitím přešel do pádu. Působením obrovských aerodynamických sil došlo k překročení pevnostních limitů konstrukce a letoun se ještě ve vzduchu rozpadl na tři části- příď letounu s optickým senzorem, kabinu stroje s částí trupu a zadní část s nosnými plochami.

Stroj dopadl na jižním okraji Death Valley asi kilometr severně od městečka Shoshone nedaleko silnice č. 127 . Při dopadu přetrhala zadní část letounu elektrické vedení vedoucí podél silnice a vzplála. Posádka přistála nezraněna na padácích nedaleko místa dopadu.

                                                 1969                                                                                                                             2014

Na místo havárie tohoto stroje jsem se vypravil s kamarádem Lukášem během naší "letecké" dovolené v USA na přelomu července a srpna 2014. Po nastudování podkladů ve zmíněné knize autorů Merlin/Moore jsem využil našeho výletu z Los Angeles do Las Vegas a naplánoval tuto "adventuru". Lukáš navrhoval nejprve první den navštívit základnu Nellis, večer Las Vegas a teprve druhý den zajet hledat Blackbirda.To jsme nakonec ale velice rozumně přehodnotili-bylo  jasné, že po návštěvě ve Vegas nebudeme hledání v poušti ve čtyřicetistupňovém vedru schopni. Proto jsme se na místo vypravili hned první den, ještě svěží a krásní. Poté, co jsme dorazili do Shoshone jsme se pomocí fotografií z knihy a internetu snažili ve vyprahlé poušti najít místo dopadu zadní části. Nakonec to nebyl velký problém a po několika minutách jsem místo havárie v poušti našel. Pomohly mi dráty elektrického vedení, které dodnes od doby co je Blackbird strhnul, leží na zemi. Pomocí detektoru kovů se mi povedlo najít první slitek kovu...a pak už nic. Chodil jsem přímo v místě dopadu i ve větší vzdálenosti ale nedařilo se mi najít už ani jediný fragment. Zdálo se, že dojde k tomu, na co jsem sice během cesty za tímto letadlem taky myslel, ale doufal, že se nestane. Totiž, že místo bude kompletně uklizeno a vysbíráno a já odjedu s prázdnýma rukama. Lukáš mě sice ze silnice s cigaretou v ruce morálně podporoval, ale zdálo se, že pojedeme domů s jediným maličkým spečeným slitkem kovu. Po zhruba hodině marného hledání nezbývalo, než se uchýlit k modlitbám... A ono to zabralo! V jedné písečné závěji jsem zachytil slaboučký signál, a jak každý detektorář ví, může to být buď něco malého těsně pod povrchem, nebo větší cíl v hloubce. Po chvíli kopání bylo jasné, že nastane druhý případ a po několika minutách se mi povedlo asi z půlmetrové hloubky vydolovat krásný kus titanového plechu, jaksepatří ohořelého a z jedné strany se stopami  černé povrchové úpravy. Situace hned vypadala veseleji a bylo jasné, že tenhle výlet zato stál. Po další hodině kroužení kolem tohoto místa se ale zdálo, že nic dalšího již v zemi není. Nastal čas hledat místo dopadu další části stroje- kabiny posádky. Do tohoto pátrání se již Lukáš aktivně zapojil. Měli jsme k dispozici fotografii ze stránek thexhunters.com  na které je vidět skalnatý pahorek. Ze začátku se nám  zdálo jasné, že takové skalnaté pahorky jsou směrem na západ, necelý kilometr  od hlavního místa dopadu. Tam jsme ale zjistili, že jsme se vydali špatným směrem. Pečlivým porovnáváním vzájemné polohy jednotlivých pohoří na fotografii a v reálu jsme se nakonec dostali přesně na opačnou stranu a po asi hodině hledání jsme mohli říct /nebo spíš zařvat/ "Jo, tady to je!" Na tomto místě jsme již našli větší množství drobných fragmentů. Není mezi nimi  sice nic značeného, ale jak by řekl Jiří Paroubek-"Dámy a pánové,kdo z vás to má?" 

Cedule poblíž místa dopadu	Místo dopadu a požáru zadní části stroje

Titanový plech na místě havárie	Titanový plech

Místo dopadu kabiny stroje-obrázek konečně "sedí"!	Na místě nehody-7.2014

Drobné fragmenty	Část číselného kódu

Nerezový plech	Zbytek voštinového dílu

Titanový fragment po očištění	Titanový fragment po očištění

 Pavel Krejčí 8.2014