Aero A-11 + Avia B-21

Letecký pluk č. 1

  čet. Pekárek,čet. Boll,npor.Selnár

přehrada Orlík       5. září 1929 

                                                                                Osádka Aera A-11 četař Boll,nadporučík Selnár

                                                                                               pilot Avie B-21-četař Pekárek                  

Během vojenských manévrů ve středním Povltaví, došlo k tragické srážce stíhací Avie B- 21 s pozorovacím letounem Aero A- 11. Pilot stíhačky, četař Josef Pekárek, příslušník 34. stíhací letky, zahynul v troskách stroje stejně jako osádka A- 11, pilot četař Boll a pozorovatel nadporučík Selnár.

Tragickou událost dodnes připomínají dva monumentální pomníky na místech dopadu letadel a třetí pomník, který stojí ve městě Krásná Hora, pod kostelem.

Celou tragickou nehodu popsal Oldřich Doubek, přímí svědek a kamarád Josefa Pekárka, ve své knize Ikarové bez legend a bájí - vydavatelství Naše vojsko, 1988, str. 224- 225:

" Závěrečná cvičení na Moravě v roce 1929 skončila… Hned druhý den, už opět ve Kbelích, nás přidělili ke 34.letce, s kterou jsme se ještě týž den přesunuli na manévry třetí. Odbývali se v Čechách, letiště jsme měli na poli u Dlouhé Lhoty, jižně od Dobříše, velící centra proti sobě stojících vojsk tvořila města Příbram a Tábor. Opět mezi námi byla řeka, tentokrát Vltava, a my stíhači zase hlídkovali nad liniemi "fronty" a snažili se získávat "vzdušnou převahu". Naším úkolem hned první den bylo střežení mostu přes řeku v Kmaýku nad Vltavou. Od svítání po něm přecházela naše vojska, hlavně dělostřelectvco, dlouhé kolony vozů a děl tažených koňmi se v přerušovaných intervalech táhly celý den. Nás tu bylo pořád pět. Střídali jsme se po dvou hodinách a každé nepřátelské letadlo jsme měli zahnat, dřív než by se dostalo nad Kamýk…..
Tyhle manévry trvaly čtyři dny…. A nebylo by na nich ani zvláštních příhod- mimo tři nouzová přistání, která dopadla vesměs dobře- kdyby se nakonec nestala jedna tragická. Přišla, když už jsme se vraceli domů. Letěli jsme ve tříčlenných skupinách, každá samostatně, Pekárek nebyl zařazen do žádné, letěl sám. Byl kus před skupinou, ve které jsem letěl já, jevil se nám velký asi jako holub. Najednou se v dálce za ním objevilo letadlo. Nejprve jako bod, který se postupně zvětšoval, a jak se zdálo, letadlo letělo ve stejné výši jako on a přím proti němu. Ale že se ti dva nevidí a že letí opravdu proti sobě, si nikdo z nás vůbec nepřipouštěl, vzájemné polohy letadel ve vzduchu viděné z dálky bývají klamné. A pak přišlo neuvěřitelné, ti dva se srazili ! Pravými křídly zachytili o sebe a oba o ně okamžitě přišli. Rozprskla se na kusy a vzduchem z nich létaly jen cáry. Byl to hrůzný obraz, který se nám, jak jsme se přibližovali, více a více zpřesňoval. Pekárkova jednadvacítka se podivně zatočila a jako kámen padala k zemi. Druhé letadlo, dvoumístný pozorovací dvouplošník typu A-11, opsalo ocasem do výšky oblouk a daleko od jedenadvacítky se šikmo k zemi řítilo dolů také. Jaká to podivná shoda náhod ! Jak se mohlo stát, že se vůbec neviděli ? Pepík Pekárek, mladičký štíhlý blondýn s tváří dívčích rysů, vždy tolik chtivý vědět, už mezi námi nebyl. A ke svým se nevrátili ani Jarka Bell, četař a pilot, a nadporučík Selnar, pozorovatel- oba rovněž od prvního pluku ze Kbel. Zahynuli v té osudné jedenáctce.

Ján Crhán, Pavel Krejčí,LA 2013